Zapomenuta v Evropě III.

Svět se řítí dál a já sním….nebo já se řítí dál a svět semnou?
Toť otázka.

Tak co bych vám jen řekla…než jsem dorazila domů, tak mě napadla sousta
věcí, ale jakmile jsem došla domu, tak mě nenapadá nic, krom toho že mě bolí
nohy a to hodně…
Na povídkách pracuji, ale kvůli problému z compem se to lehce
prodlouží, ale pokusím se vám dneska přidat kus povídky: Chvíle štěstí za věčnou
bolest.
…blíží se doba, kdy bych už měla vědět kam
půjdu na školu, ale upřímně se nějak nemohu rozhodnout. Ale než to budu psát,
tak bych chtěla jen o trochu odbočit, aby jste to pak lépe pochopily.
Před časem jsem získala něco jako odpor k malování, ale vinu
na tom nenesu jen já, ale druhá osoba spíš. A když je člověk na umělecké škole –
užitá malba, tak mu přece jenom ztráta zájmu o tento druh umění dělá problém.
Věděla jsem, že časem se to jako by překoná a já se k tomu znova najdu cestu.
V té době jsem nevěděla jak to bude a z jakého směru k tomu přijdu, ale rozhodně
jsem čekala, že to bude díl. Proto že v té době mě to všechno tak nějak „sralo“…
škola mě nebavila a neviděla jsem význam v tom co dělám, protože to tak bylo.
Moje práce byli shozeny a následně rozdupány na prach a i já sama jsem k nim
přestávala cítit něco víc, proto že to v nich už nebylo. Pokročila jsem směrem,
který z mého hlediska nebyl nic extra a rozhodně jsem nechtěla takhle
pokračovat. Ještě, že přišli prázdniny. Musela jsem si odpočin a snad najít i
sama sebe. Celý prázdniny jsem nic nenamalovala a ani nic pořádného
nenakreslila. Byla jsem s tím spokojená, že jsem měla konečně klid. Kvůli jedné
věci (někdo by to snad nazval hádkami) …. A rozebírání tím, že jsem šla na
špatnou školu a že to byla špatná volba… že jsem měla jít jinam a hlavně kam
půjdu dál. Jsem dospěla k závěru, že bych dál chtěla pokračovat z mojí další
největší láskou a to je hudba…přesněji pokračovat na příčné hudbě. ( Když to
řeknu zjednodušeně, tak Malba a hudba, byli pro mě dvě nejsilnější věci co jsem
měla a mam snad ještě ráda. Proto první věta příspěvku: Svět se řítí dál a
já sním….nebo já se řítí dál a svět semnou?
Nevím co jsem totiž z těchto
věci měla ráda dřív a čím jsem dřív chtěla stát. Jestli „Malířem“ či
„Hudebníkem“) Je to zvláštní, když věc, kterou milujete odmala jak to jen jde,
vám někdo může ta z ošklivit, že k ní ztratíte veškerou výru…. Ještě že mi nikdo
nezošklivil hudbu. Ale abychom se posunuly dál.
Přemýšlela jsem co budu dělat a můj život se začal odsouvat
jiným směrem. Začala jsem víc fotit a tím nahrazovat malbu…………………………. Pak přišla
škola a čeho jsem se já nejvíc děsila bylo to, že budu muset začít malovat až
dorazí příští týden naše UČ. Na škole se toho hodně změnilo a já si připadalo
jako jindy. Bylo mi to velmi nepříjemné a jsem ráda, že tenhle rok školu končím,
ale i přes vše co se dělo (teď už se to vrátilo skoro do vlastních kolejí), jsem
si tu školu a to co v ní děláme zalíbila. Ne že bych na školu změnila názor a
měla jí nějak ráda, ale jen mě začalo bavit to co jsme ve škole dělali. Všechno
bylo najednou lehčí a to co jsem se naučila v chování na této škole na konci
minulého ročníku mi bylo hodně ku prospěchu… Hold na dně se člověk naučí
hodně.
Ale nadá jsem k malbě a kresbě nenašla cestu. Byli ta náznaky
v torbě comicsů, ale to už bylo na konci prázdnin…
Pak se to ale změnilo. Bylo to z ničeho nic a pak to šlo
pozvolna. Začala jsem mít ráda malbu a kresbu…bavilo mě něco tvořit a já jsem si
k tomu našla cestu. Prostě jsem dál dospěla a teď se jenom bojím, že o to znova
přijdu a člověk nemusí dostat další šanci.
Nemohu vám přesně říct jak to přišlo, ale byli to podněty z okolního světa.
Viděla jsem jeden film, kde jsem se jakoby vzhlídla. Uvědomila jsem si že se
musím aspoň lehce být sama sebou. A Pak přišlo mnoho dalších věcí a já se
najednou našla znova ve starých mistrech a viděla, že mam znova naději. (oni
přece nebyli odjakživa na výsluní a když jo, tak většinou až po smrti) Když vám,
ale o tomhle člověk říká, tak to si neuvědomíte. Musíte na to přijít sami a to
ve chvíli, kdy na to budete připravení. Mam v žilách novou energii i když mi je
blbě a nevím můj život nějak dobře, ale znova jsem se zamilovala do toho co mam
ráda…spíš jsem našla svojí ztracenou lásku. A tak si vzpomínám, že by to všechno
tomu odpovídalo…Cesta ještě nekončí, ale udělala jsem pár prvních kroků, které
mi snad pomůžou.
Ale jakkoliv je hezké, že jsem znova si našla cestu k umění
tohoto typu, tak mi o dost zkomplikovalo to, kam chci na školu. A jsem u toho. U
mé nerozhodnosti kam jít. Myslela jsem si totiž, že půjdu na bakaláře a to
zvukař či režii, ale ráda bych šla na ilustraci či nějakou malbu. Zkusím to tam,
ale ve vnitř nejsem rozhodnutá kam bych těla jít. Ale asi nevíc budu usilovat o
zvukaře, protože malovat mohu dál a na škole nezávisí, když v to člověk má
v duši.
Good Charlotte – the
River


 

Tak to jsem se rozepsala víc než jsem chtěla, ale to neva.
Později budu zase v tomhle tématu pokračovat. Snad se jen mění má jistota v to
kam chci jít…
Život je zvláštní a je těžký ať jste kdekoliv a ať jste
kdokoliv. Jen si to musíme uvědomit, proto že jinak nebudeme moc žít. A náš
život nebude takový jaký by jsme ho chtěly mít…. A když nemůžeme pomoc sami
sobě, tak nemůžeme pomoc ani ostatním… A i kdybychom nikomu nechtěli pomoc, tak
mi sami by jsme na tom měli být obře. A pak kdyby byl na tom každý jako mi, tak
by se nemusela nikomu pomáhat. – tohle jsem napsala je jen obrazné a napsané
jednoduše, proto že o tom to je.
Život je zvláštní a smrt také… Přicházíme o
blízké… ale nejsme jediný… jen to každý zvládá jinak, ale jak už jsem psala, tak
na dně se toho člověk naučí hodně, ale hlavě: Něco za něco. Když něco chceš, tak
za to musíš něco dát a nikdo nechce dávat…málokdo dá nějakou oběť… Ale tak to
prostě je a není na tom nic špatného…
A co ještě říct? Že jsem na dně a to hodně, ale jdu dál.
Možná si to všechno jen nalhávám a je mi fajn, ale bojím se toho, že to bude
naopak….ale nechce se mi to připustit. Protože se přece nemůže stát, že já
patřím k těm co mají deprese….že jsem od každé dně větší blázen, když je to,
čeho jsem se bála… Ještě to snad mohu změnit, ale chci to vlastně. Proto že něco
chci a tak musím být připravená dát oběť…
Chtěla bych tady napsat o jednou kamarádovy, ale nebudu ho
přesněji jmenovat… Je mi děsně líto jak se mění a nechává se manipulovat. Je
děsně fajn… a člověk se sním zasměje, ale teď se prostě až moc mění….(a rychle)
Říkat mu to nemá žádnou cenu…
A teď to bude končit…. Časem se vám zase ohlásím a
pamatujte:
Vše se mění, ale Azrael zůstává
stejný.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: