Nejkrásnější jsou květy Šeříku.

Jsem unavená tím vším. Tím vším kolem mě, ve mně. Nedokážu žít to co mě baví, proto že po chvíli mě to děsně unaví. Unavím mě to víc než dřív. Přitom je to fajn, že konečně mam kolem sebe pár lidí, snad přátel. Neříkejte, že si nevážím  věcí co mám. Poslední dobou si jích vážím víc než dřív a možná to mě tak ničí. To co dřív bylo tak jasné, tak možná nikdy nebylo a to já nechci. Ale nejde s tím nic udělat. To co mi stačilo minule. Myslet na to, že uteču… To není řešení. Jsem ráda že žiji v Evropě… (ale o tom kde žiji nechci psát)

Dřív stačilo tak málo, ale to bylo dřív. Teď už nic nezabírá. Kdybych aspoň chtěla zemřít a něco se ve mně vřelo, ale ani to. Nic. Já chci žít a ani náhodou nechci zemřít, proto že bych nemohla udělat to co chci. Ale splní se mi ta jedna věc, kterou chci? Možná to všechno beru za blbou stranu a měla bych začít jinak. Ne to nejde. Jsem unavená, ale odpočinek nechci. Chtělo by to nějaká znamení a nebo jen tohle překonat. Nemůžete přece trvat dlouho. Kdyby tak ostatní nemluvily. Kdyby, kdyby. Zdá se mi, že poslední dobou víc věcí dělám sama než dřív. Pro ty co mě neznají víc se to nebude zdát nějak neobvyklé. Ale tohle je dost absurdní. Dřív jsem byla uzavřenější. Nevím proč tohle píšu a co vlastně píšu. Nic necítím, ale i přesto nedokážu sedět v klidu. Něco mě dokáže rozzuřit, ale stále to není ono. Spousta lidí si myslí jak mě znají. Ale to se míli. Když jim něco řeknu co myslím vážně a ani já se tomu nesměji, tak oni to jako by zlehčují a že oni to mají teď horší, ale pravda je bohužel opačně. Možná by stačilo tak málo a vše by bylo v pohodě. Ale já nechci nic a přitom snad vše. Chtěla bych něco drobného dokázat a být oceněna. Abych věděla, že tohle nebylo nadarmo. Dřív jsem se bálo toho, že se zabiji… že mi v ten moment rupne a já s tím nic neudělám. Teď se bojím že se nezabiji…. Člověk se ze dne na den nezmění, ale proč já nevydržím aspoň chvíli být stejná. Někde jsem udělala chybu, ale nevím jde to bylo. Chci něco udělat a přitom ne. Snad kdyby ke mně někdo přišel a pochopil mě, ale tohle se neděje. Pak vím, že to co chci mi sebere někdo jiný, proto že já už nebudu mít sílu za to bojovat a nakonec nic nedokážu. Nebudu pochopena a ani nepřijdu na to co mě od začátku vrtá hlavou. Na půl se mi podařilo od jedné věci utéct, ale nic není věčné.  Ani tohle nemohu dopsat, proto že už nevím co psát. Prázdno a nic nepomáhá to změnit. Snažím se, ale pořád nic. Získat nějaký podmět, ale ono to nejde. Mohu jen čekat a doufám, že tohle se překlene stejně jako věci před tím. Už aby to bylo, aby byli nějaká změna než tohle, proto že se nemohu pohnout z místa. Jsem neschopná něco dělat a všechno to kolem mě plyne a mě se to netýká. Tohle, ale nemůže dopadnou dobře, ale semnou to stejně nehne. Snad si říkám… Mít tak někoho kdo by mě chápal, ale to je nemožná, proto že ani já sebe sama nechápu. Bojím se toho, že se zblázním, toho že se nebudu moc ovládat. A jestli mi tenhle stav vyhovuje? Ne! Rozhodně ne. Chtěla bych aby se to nějak změnilo, ale to nejde. Nic se nehýbe a všechno je to stále stejně šedé. Možná, že jsem jen dospěla do tohoto světa s ztratila to co všichni ztratí. Ale to já nechci. Jestli to má být takové, tak to nechci. Nechci tu všední šeď. Na svůj věk jsem byla vždycky rozumnější, ale to já teď nechci. Nechci v tomhle stárnout, proto že to není znak té dospělosti co se o ni mluví. Ne proč to psát, když jsem pak přijde nějaký chytrák co to nepochopí a najde akorát chyby, aby se rejpnul.

Pamatuji se, když jsem byla malá a na zahradě rozkvetl šeřík. Vždycky mi štvalo, že jsem tam nebyla v té době jak byl samý květ. Vždy jsem to nějak promeškala a řekla jsem si, že příští rok to nebude. Že si ty květy nařežu domů a zde se bude linout jejich silná vůně. Víte mi máme totiž na zahradě jeden starý šeříkový keř co už je spíš jako strom. Až tak je starý. O kousek víš ještě roste jeden, ale ten je mladší…. Šeřík má krásně květy… vždycky mi připomenou jak jsem tam seděla a psala svojí první povídku. Vždycky si vzpomenu na to co mě jako jediné dokáže ještě rozplakat. To co jsem měla ráda. Tolik věcí mi je líto a chtěla bych se za to tomu keři omluvit, ale on i přes všechno co mu brání žít, tak je a každý rok má ty  nádherný květy. Splétá se tam z bezinkou, která je tak stejně jako on. Tyhle dva „stromy“ mam nejraději. Jsou moje. A vždy když rozkvetou, tak mi připomenou co bylo. Snad nikdy na ně nezapomenu. Na ty krásně květy šeříků. Jednou třeba o nich napíšu povídku.

A vítr jim zahrál na listy šeříku

A nakonec toho všeho mě napadá, že vše ještě není, tak prázdné. O hodně jsem přišla, ale tak to bývá. S tím se nic neudělá a já už na to nechci živě vzpomínat, proto že mě to ničí víc než to co se mi špatného děje. Jak už jsem řekla:

 

Šťastné zpomínky zůstanou a právě ty ničí ještě víc, než ty špatné.

Člověk chce to co nemá.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: