Pokřivená povýšenost

Moje sny se rozpadli na části a teď žhnou v mojí mysli. Je těžké psát, proto že moje myšlenky noc co noc jdou k jedné věci. Je jen jedna věc, kterou si přeji ze všech sil a to kolem co bych chtěla jsou je záplaty, které spíš začínají škodit než aby pomáhali. Což jsou snazší než můj sen? Ale záplaty ale nedrží na vzducho-prázdnu…
Ale jsou horší věci než tohle… ale problém, že já v tomhle žiji. Jestli se dá tohle nazvat žitím. Poslední dobou se moje myšlenky jen zdají být jedem v mích žilách. Víte je lehčí člověka odsoudit, než ho pochopit. Možná že bych se měla držet něčeho jiného, ale moje mysl se rozhodla pro něco jiného. Asi jsem doplatila na mojí lásku k tomuto světu. Poslední dobou jsem dost náladová a dost věcí mě rychle dokáže vyvést z míry. To toho chci tolik? Asi ano. Jsem moc vybírává, já to vím, ale já prostě z některých věci nemohu slevit, proto že výsledek by nebal ani z poloviny to co chci. On by totiž žádný nebyl. Je komické když mi někdo řekne: Já tě chápu… Já jsem na tom byl podobně. Houby. To jsou jen keci. Kdyby si na tom byl dřív jako já, tak teď by si na tom byl rozhodně jinak než si. Chápu, že nejsem jediný člověk s problém, ale u mě je to víc věcí co se spojují dohromady a pak tvoří tu velkou dýku co do mě bodá. No jo, jsem takový jehelníček. Někdy přemýšlím co se to semnou jen stalo. To jsem se tolik změnila? A v čem jsem zůstala stejná? Nechápu kam jsem se to jen dostala a to myslím víc věcí. Všechno je to tak jiné a já bych si přála být…. Co bych si vlastně přála? Jsou dvě věci. Ta první věc podporuje tu druhou a má mysl se k ní upíná jako ke spáse, když zrovna není na útěku. Někdy je tak těžké jít dál a to hlavně když není kam……
…..proč mě nechce vyslyšet? Možná že už jsem se až moc změnila. Dospěla jsem? Přemýšlela jsem jestli mam vůbec někoho ráda? Řekla bych že to je relativní. Proto že když s těmi osobami co mam ráda nejsem, tak je náhle začnu nenávidět, ale při tom jsou pro mě vším. Štve mě, když někomu napíšu, že se ani neozve. Mají v hlavách jen sami sebe. Neříkám, že jsou sobečtí, ale všichni jsou divní. Já bych klidně mohla být příkladem dokonalého umělce. Toho divného umělce… Ale to já nechci. Nelíbí se mi, ale také se mi nelíbí ta normálnost. Nechci být totiž jako ostatní… Nechci nikam patřit. V tomhle rozhodně ne. Možná s těma lidmi si mam co říct, ale v něčem jsou mi odporní. Ale kdo mi taky odporný není. Já se nad ně nepovyšuji to ne. To by jste mě chápali blbě. Mluvím tady o rozdílech, které mezi námi sou. Jsou na stejné úrovni…. Ale to je jedno. Sedím tady po tmě a z velkým přemáhám jsem tohle začala psát. Zatím poslouchám Green Day a snad proto abych aspoň v něčem oživila minulost. Poslední době dost přemýšlím o roce 1994 až 1997… Tyhle 3 roky a každý sám o sobě znamenali moc a nikdo mi je nevezme. Všechno je tak těžké. To co jsem chtěla dokončit náhle nejde a já ani nechci aby to skončilo, ale přitom se bojím dalšího odkladu. Ne bojím to je špatné slovo, ale jiné použít nejde.
Čím víc věřím, tím přestávám věřit.
Na první pohled se to může zdát nesmyslné, ale tak to není. Nebudu vám tady psát celou historii, ale jen současnost. Měla jsem takové období, kdy jsem ani nebyla nějak moc věřící, ale rozhodně jsem nebyla opak, ale to se změnilo a já se stala věřící. No není to jeden den to a pak to, ale chtěla jsem něco. Změnu a snad jsem něco hledala, ale čím jsem byla víc věřící, tak mi to připadalo víc absurdní… a prostě v to nešlo věřit. Můj pohled ateisty se mi však nelíbil. Žít bez jakékoliv víry a to třeba jen v tom, že je něco víc se mi nelíbilo a přišlo mi to blbé. Přišlo mi to v něčem prázdné, ale hlavně se mi začalo stýskat po té době před tím. Po té době toho, že jsem nebyla sice nějak moc věřící, ale rozhodně jsem nebyla nevěřící. Tak jsem se k ní nějak zase dopracovala, ale už to nikdy nebude tak ono. Pořád se to bude pohupovat mezi různými názory, ale aspoň si mohu říct, že dnes to chci tak i tak. Zní to divně a snad ještě víc nesmyslně a nemožné, ale je to tak. Ale přitom víc, když na to budu myslet, tak se mi dostane odpovědi. Třeba ji slyším jako věřící a nebo jde jen ze mě, ale tak i tak jsem za ní ráda, proto že mi poskytuje na chvíli úlevu. Nechci toho moc využívat, proto že to není správné. Asi nikdy nebudu moc být nějaký věřící, proto že mi to přijde víc smyšlené než Darwinova teorie (a ta má v sobě, ale díry). Ale zase to nechci všechno úplně ztratit. Ale tohle to všechno je jen lehká součást toho všeho. Jen tenká skořápka mě.

 

Tvoji tvář dobře znám
– Když cítím tvoji vůni
Vím že nejsem sám.
Tyto dva úryvky s textů mají společnou svojí hořko-sladkost a oba sice od sebe rok vzdálený vznikli v podobné době. Mají od sebe odlišnosti ve všech bodech, ale mají taky něco společného…. Snažím se o něco co možná nemá smysl, ale to teď nezjistím. Zjistím to až za díl… asi….
Kapky, letní deště
A nezbude než chtít ještě
Možná, že se všichni ztrácíme v tomhle světě a možná, že už jsem dávno ztraceni, ale stále jsme to mi. Mi musíme vydržet ze sami sebou každý den a měli by jsme se proto znát nejlépe, ale to není mnohdy pravda. Proto že co je vlastně pravda? Těžce oddychující naše svědomí? Střemhlaví pád našeho srdce? Či utápějící se naše mysl ve vlastním nitru?…. Blázni si prý neuvědomí svojí šílenost, ale proč by si pak normální člověk měl uvědomit svojí normálnost? Pokud teda uznáme, že vůbec něco normálního je a nebo jestli je vůbec něco nenormální. Pak by se totiž nic nemusela dělit a my by jsme jen žili bez toho. Ale lidi si rádi na druhé ukazují a to ať je důvod jakýkoliv. Možná by to prostě chtělo dát „zbohem“ a někam odejít, ale ani nato už nezbývají síly.
Santína, mé pravé já
Každý snad máme nějaké to pravé já. Kousek sebe v sami sobě. Možná, že je ale čas skončit a…. a nevím, ale právě teď Poslouchám Placebo. No to není tak přesné. Poslouchám Briana. Nehraje písničku od Placeba… to je ale jedno. Já tu písničku mam ráda i v jeho podání. Člověka to prostě okouzlí. Má perfektní projev a člověka tím úplně ochromí. Škoda, že není víc takových písniček co bych si od něj mohla pustit. No ale na Placebo jako takové teď nějak nemam náladu, proto že nemam náladu na nic. Krom toho Briana a…. no ještě by se něco našlo, ale proč všechno jmenovat. Docela ráda bych si vzala něco k jídlu, ale to by mohlo zde vyvolat menší rozruch a to se mi nechce. Ale hlad to teda mam. No třeba bych mohla snít ten poslední rohlík. Stejně nás nezachrání a zítra se bude muset jít něco koupit…. A ještě ho teď sní někdo jiný než já… No raději si jdu ho vzít já a vezmu si k němu sýr a pak uvidím co bude dál…. No jídlo jsem ukořistila J takže Hurá J
Takže už je několik hodin po té co jsem psala výše uvedený text a vůbec se mi ho nechce číst, pak bych ho jistě na blog vůbec nedala… Ani nevím jak bych měla pokračovat, ale jen vám řeknu, že dropky jsou děsný prevíti.
Tak a teď bych se chtěla vyjádřit k věci, která mě sere. Poslední dobou v oblíkání a ve vše se stává velmi používané to co jsem do teď měla ráda. To by mě ani tak neštvalo, ale vadí mi to jak se na to nadává. Sice chápu proč, ale odnáším to i já a to se mi prostě nelíbí. No asi jste pochopili jaký styl myslím, ale teď ho zde nechci jmenovat, protože chystám druhý díl: Co je in a proč mě in dohání 2
A nakonec něco moudrého:
Žijte tak aby jste
byli šťastní, proto že to je to
nejtěžší v životě.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: