Křičela jsem a řvala na všechny strany a to jen proto aby mě lidi pochopily, ale pak jsem pochopila já je.

Venku je tma, já chci se vzdát, chci cítí chlad noci a pak ruku v pěst dát
Je toho spousta co bych vám jsem chtěla napsat, ale nevím jestli to zformuluji správně, ale pokusím se o to… Chtěla jsem tu napsat pár věcí, ale pak jsem si řekla, že by to vypadalo, že si tu jen stěžuji, ale to jsem nechtěla. Nechci vypadat jako člověk co má samý problémy a je cvok. To já totiž nejsem, ale když něco píšu tak to tak může vypadat. Ale teď vám tu chci něco napsat, a dlouho jsem přemýšlela jak začít… a pak jsem si řekla, že začnu, tak jak bych snad začala dřív J Ne takhle bych nezačala, ale teď se mi to zdá dobré a klidné…
Právě si pouštím jednu věc od GD… něco jsem dávala na blog a dostala jsem chuť si tohle pustit… Tak to tak bývá. Někdy dostanu chuť si něco pustit a vím, že je ta prachová chvíle… a začala jsem přemýšlet… O svých přátelích co jsem ztratila a co jsem dá se říct i získala.
Vzpomínala jsem na věci co se staly a co už se nikdy nestanou. Na to jak jsem šla s „přáteli“ v noci po náměstí a křičela: „My jsme plzeňáci.“… Ano.. to jsem byla já. To bylo mé skutečné já co křičelo do světa. Chtěla na sebe upozornit… chtělo aby ho lidi slyšely a nějak ho pochopily…. Ano to jsem byla já. Ale kdo jsem teď? Kdo jsem já teď? Jsem to pořád já. Ta holka co chodila po náměstí a křičela. Stále jsem to já.
Vzpomínám na to jak jsem byla v některých okamžicích sama. Jak jsem pila jak to šlo a pak u kulečníku „přátelům“ vykládala o Jimu Morrisonovy a druhý den bez toho co bylo včera jsem šla mezi ně. Ano to jsem byla já. Ta holka co mluvila k lidem aby jim něco dala. A kdo jsem teď? Jsem to stále já. Ta holka co tam stála a oni jí poslouchaly. Ta holka co byla tak fascinována drobnými věcmi a každá skladba pro ní znamenala a drobnou radost. Jen jsem v určitém směru dospěla, ale ve vnitř stále zůstal kus dítěte. Kus toho dítěte co mě chrání před tím abych se totálně zničila. Abych se zabila… prostě abych neudělala nějakou hloupost. Ale přesto všechno jsem to stále já.
Ta holka co si bere na památku skleničky… co si je schovává abych si je pak mohla odnést… Pašuje pití, foťáky či jiné věci na koncert… Co se snaží dostat dopředu, ale stále myslí na lidi co tam jsou sní…. Stále jsem ta holka co si do pokoje na plenéru pronesla pivo aby si ho mohla vypít tam… co chodila z jednoho místa na druhý… sama…. Bavila se ze všema a byla strašně hovorná…. No jo, když se opiji, tak strašně žvaním a každým kecám (a zdravím koho se dá)…. Ale teď už to není takové. Je to jiné a já nějak dospěla.
Ale snad jsem to stále já? Ta holka co se nějak pokoušela prosadit aby měla přátele. A nebo ne? Nebo jsem se natolik změnila, že už to nejsem já? Kdo bych pak byla? Je tolik možností…
A já tu teď sedím a přemýšlím… Musím se teď rozhodnout jak co bude dál… I když jsem se už rozhodla, tak stále nad tím přemýšlím. Jako by ještě nebylo vyhráno…
Včera se mi zdál sen co se mi ještě nikdy takhle nezdál. Vynechám tu nepodstatné detaily. Ze třídou (asi) Jsme někam jeli busem. Jeli jsme po uší silnici někde v lese. Napravo kde jsem seděla já se chvílemi objevoval sráz. Větve listnatých opadaných, snad asi i suchých stromů byli dost nízko a otíraly se o střechu autobusu. (autobus to byl na dlouhou jízdu a já seděla spíš vzadu. Vedle mě nejspíš nikde neseděl) Náhle autobus začal zrychlovat a řítil se silnicí….Vypadalo to jako by měl vyjet. Pak zase zpomaloval. Všechno mi to začalo nahánět hrůzu, ale to jsem nebyla jediná. Vypadalo to jako by řidička usnula… takže jí učitel začal budit. Já jsem křičela ať zpomalí. (stoupla jsem si) Moc dobře jsem věděla co se může stát, když nic v příštích vteřinách neuděláme… Ale pak se to stalo. Autobus se z ničeho nic převrátil na pravý bok, kde jsem seděla já. (všechno proběhlo, tak rychle a skutečně) Cítila jsem jak ležím… snad jako by sedím a tvář mam na skle. Nic jsem necítila… žádnou bolest. Byla jsem v klidu… žádná panika… jen klid. Řekla jsem, že jistě na mě někdo musel spadnou, ale nic jsem necítila. (asi jsem necítila své nohy…vlastně nic) Řekla jsem, teda že to bude v pohodě, když mě nic nebolí. Učitel všem začal rychle pomáhat z busu. Nic jim nebylo a vylézaly sami. Říkala jsem, že za chvíli dojde řada na mě. (asi tak byli takhle jako já i jiní lidé) Pořád jsem byla v klidu. Pak se mi začalo stmívat před očima… Ne obraz přejemnou, ale přesně můj pohled. Umírala jsme a pak jsem i snad umřela…. Byl klid. Nic se mi nezdálo a ani jsem se neprobudila… po chvíli začal nový sen… Nevím jaký, ale nějak navazoval na ten předchozí… byl to takový šok.
Jak tak koukám, tak jsem nakonec napsala co jen šlo. Jako bych vás chtěla upozornit, kdyby se mi náhodou něco stalo…. Musím říct, že ten sen byl opravdu divný a ne jako se mi zdá normálně, ale aspoň jsem neměla strach.
Ale tak i tak jsem byla sama…. A co s toho vyplívá? Absolutně nic. Pouštím si videa co už mam delší dobu v compu a dlouho jsem si je nepouštěla… ano nevím, ale je to takové smutné. Člověk by asi neměl tolik vzpomínat. Na co vlastně vzpomínám? Na sama sebe před nějakou dobou? Nebo se jen snažím upravit minulost v mojí mysli, tak aby byla pro mě přijatelná? Nebo abych pochopila sama sebe?
Píšu tenhle článek, který si stejně nikdo pořádně nepřečte a já na něj nedostanu žádnou reakci. Vím to, ale přesto jsem to napsala a snad to i umístím na net, ale raději si to už nebudu číst. Přece jenom… nevím jestli bych to tam pak dala… Jestli bych to raději nesmazala….
Ale mohla bych se vrátit k prvotní otázce kdo jsem. Jestli jsem ta holka co jsem byla dřív a nebo ne. Ale kdybych nebyla ta holka co jsem byla dřív, tak kdo bych byla? Trochu jsem nějak dospěla, ale to jen prohloubilo moje názory. Možná, že už nejsem tak naivní, prostě se něco změnilo. To je normální vývoj člověka. Člověk se prostě nějak vyvíjí a to je dobře. Jeho mysl dostává nové podměty a všechno si srovnává a dotyčný si tvoří nové a nebo upevňuje staré názory. Ale na konce všeho je tohle úplně zbytečné… a nebo ne? Poslouchám Green Day a doufám, že to zbytečné není. Tohle jsou moje dost hluboké myšlenky a já se vám otevírám, tak jako nikdy. Vím že může přijít i něco špatného… lidi to dělají schválně. Někdy si to neuvědomují a někdy zase až moc dobře… ale takové komentáře já budu mazat. Neříkejte mi, že neberu váš názor… to ne, ale vy prostě nechápete co zde píšu a že to není určeno pro vaší kritiku.
Vzpomínám na to jak jsem před lety chtěla utéct daleko a nikdy se nevrátit. Teď vím, že útěk to nevyřeší. Prostě tohle nemá cenu. Vím že utíkat nemusím…. Pořád jsem to já a pořád je to moje mysl a tento svět. Ať se bude dít cokoliv, tak se nic nezmění. Jediné co po tomhle zůstalo jsou moje texty písní:
Venku je tma
Já chci se vzdát
Chci cítit chlad noci
A pak ruku v pěst dát
R: Chci odejít
Chci opustit tuhle zem
Chci odejít, tak daleko jako nikdy
V životě chci vidět už jen zadní světla aut
Nocí se hnát n dálnici
Musím odejít
Tyhle texty si s největší pravděpodobností nikdo v nejbližší době nepřečte… Jak tak nad tím přemýšlím já bych byla dobrá zpěvačka co projevuje svoje pocity co se v ní dějí ve skladbách… tak to totiž dělám… Možná je to špatně a možná ne… Možná je to kus sentimentality ve mně, proč píšu tenhle příspěvek.
Každé ráno se probouzím na jiném místě
Mé vlastní jméno je pro mě cizí
Já jsem nic neudělala
Já jsem chtěla jen žít
Možná je to všechno jen velká iluze, která se časem rozplyne a ztratí se navždy… a možná taky ne.
Pořád tě vidím jako tenkrát poprvé
Tvoji tvář dobře znám
Ale už uteklo tolik času
Někdy přicházejí chvíle smutku
Tys mě jich však dokázal zbavit
Ale já nevím kde si teď
Jednou jsem takhle měla dost těžkou depresi a napsala jsem jednu skladbu. Viz úryvek výše. Musím říct, že to bylo poprvé co mi tak pomohlo své pocity napsat do skladby. Jakmile jsem jí totiž dopsala, tak jsem najednou byla, tak o něco lehčí. Není to zamilovaná píseň o ztrátě lásky, ale je to o tom, když se všechno rozdělí a to co ti pomáhalo dřív už tu není a ty nevíš kde to je. Jsou to lidi. Jsou to místa. Jsou to naše duše co náš opouštějí. Co nám dřív pomáhaly překonat den. Co nám pomáhaly překonat noc. Protože bez nich se ztrácíme…. Sami v sobe, ve světě. V okamžiku, který právě prožíváme. Bez nich se ztrácíme v myšlenkách. S nimi utíkáme do jiného světa… do světa co nemá pravidla. Nebo do světa co je pevně ohraničen, tak abychom se v něm cítili dobře. Utíkáme do našeho nitra a nebo k naším přátelům. Jdeme tak, kde je nám nejlépe. Hledáme zemi nezemi…. Hledáme zlatý důl. Hledáme životní lásku a nebo jen klíče co jsme si odložili někam v bytě a teď je nemůžeme najít. Hledáme kus naděje, když je nám špatně a nevíme jak dál. Hledáme kus naděje a snažíme se pochopit, proč se to stalo. Radujeme se a smějeme se… Prostě žijeme sami ze sebou v tom našem malém vesmíru, kapce vody… Nádechu našeho kamaráda… V pohledu našich rodičů co na nás pohleděli… nebo v pohledu cizích lidí co na nás jen tak hledí. Díváme se do zrcadla na sebe a vidíme jak na nás čas zapůsobil a nejen mysl, ale i vzhled se změnil… tak o tomhle je tahle písnička… Je o našich já co nám dokázali pomoc a mi nevíme kde jsou, když je teď potřebujeme a přitom je přímo vidíme… Jsme to totiž stále my, ale jen jsme zestárly…. O pár vteřin, minut, dnů, měsíců či roků, ale stále jsme to mi.
Už jen tak ze zvyku
Se ráno probouzím
Opíjím se životem
Proto že se to má
Brečím jen s principu
Proto že jinak nemohu
Jsem jako v kómatu
A probudit se nemohu

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: